1. Veřejný prostor (300 a víc centimetrů)
Tuhle zónu vnímáme jako okolí. Konkrétně tedy okolí, které nás nějak výrazně nezajímá a které se nás vlastně netýká. Nemůžeme si přece všímat všeho a objekty vzdálené tři a více metrů náš mozek vyhodnocuje jako neškodné.
2. Sociální prostor (120 až 300 centimetrů)
Jakmile se k vám někdo na jinak liduprázdném prostoru (tj. nikoliv v metru nebo třeba na koncertě) vědomě přiblíží na tuto vzdálenost, začnete být ostražití. Váš zvířecí instinkt spouští pohotovost a vy už předem řešíte, co ten cizí člověk asi bude chtít. Cigára? Strážná věž? Nový prostor? Pokud k vám jde zepředu, zřejmě to bude něco neškodného, ale signály z mozku nezastavíte... něco se prostě semele a tělo chce být připravené.
3. Osobní prostor (45 až 120 centimetrů)
Už je úplně u vás! Tělo bije na poplach a vy se snažíte uhnout buď pohledem nebo celým tělem. Chce vám podat ruku? Natahujete celou paži, neohýbáte ji v lokti jako při kontaktu s někým, koho znáte (šéf, kamarádi, příbuzní). Takhle blízká přítomnost cizího člověka je vám nepříjemná, začíná vám být úzko a hledáte, jak z toho ven. Váš protějšek je evidentně vaší reakcí zmaten. Jeho obranný systém totiž funguje trochu jinak.
4. Intimní prostor (0 až 45 centimetrů)
Už je úplně u vás. Sápe se vám po krku, ale nechce vás zabít. Něco vám šeptá do ucha. Naplno dostáváte úder o síle několika promile a konečně zjišťujete, že na opuštěném nádraží hledá „kde by se mohl vychcat". Konečně uskočíte o tři kroky a nataženou rukou mu ukazujete směr. Chce vám za odměnu podat ruku, ale promáchne, protože instinktivně na poslední chvíli uhnete.
Ne, nejste zbabělec. To vám jen tělo velí chovat se opatrně. V Americe rozdělení osobních prostorů zkoumali už v padesátých letech a od těch dob mají na poštách či úřadech informační tabulky o dodržování odstupu. U nás se objevily až dlouho po revoluci. Respekt k osobnímu prostoru lidí kolem vás je jedním ze základních sociálních návyků. Velkou roli v něm ovšem hrají kulturní rozdíly - jižanské národy mají obecně menší osobní bublinu, středoevropských 120 centimetrů je pro ně zbytečně velkorysá cifra. Američané mají naopak bublinu ještě větší, často až dva metry, a jejich reakce na porušení osobního prostoru bývá výrazně razantnější. V opilosti se reakce organismu tlumí, což vysvětluje, proč se po deseti pivech tulíte nejen k lavičce, ale i k nejhnusnější holce u stolu.
Někteří lidé ovšem mají amygdaly, malá tělíska zodpovědná právě za kontrolu osobního prostoru, nestejnoměrná, a tak si nechávají narušovat bublinu poměrně ochotně. A stejně tak ji narušují ostatním. Podobné srážky pak končí vyděšeným úprkem nebo jihočeskou fackou.
A TADY máte 5 divných nemocí, které si z Východu přivezl redaktor g.cz.