Předem se sluší uvést, že mluvíme o obětech z řad samotných závodníků. Samozřejmě bychom mohli započítat úmrtí ze strany mechaniků, závodních maršálů a dalšího zákulisního osazenstva, nebo započítat i smrťáky v řadách diváků (v takovém případě by Circuit de la Sarthe poskočil o dobrou stovku, hlavně kvůli tragické nehodě z roku 1955, kdy trosky jednoho z vozů vlétly do publika a zabily 82 lidí). Počítáme jen piloty, protože právě oni jsou přímou obětí samotné trati a jejích nástrah. Navíc jsme ze žebříčku vynechali velké závody jako Baja 1000 nebo Paříž-Dakar, protože v nich trať jako taková neexistuje, jde jen o řetěz rychlostních zkoušek s plus mínus vyznačenou trasou.  

1. Circuit de la Sarthe (22 mrtvých)

Slavný francouzský okruh, na kterém se každoročně pořádá čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans. Už samotná povaha závodu samozřejmě klade na jezdce velké nároky. Teď si k tomu přičtěte nervózní a extrémně hořlavé vozy ze závodní historie a především dlouhatánskou rovinku, která byla původně zakončena extrémně ostrou zatáčkou. Po několika smrťácích se organizátoři rozhodli Mulsanne straight, jak se rovinka oficiálně jmenuje, zkrotit esíčkem v její polovině, což statistiky zklidnilo. Relativně. Umírá se tu pořád, viz loňský smrťák Allana Simonsena.  

2. Monza (42 mrtvých)

Staletá historie ikonického italského okruhu je též psaná krví. Automobilových i motocyklových závodníků tu zemřelo na čtyři desítky. Na vině je nejen dnes již zrušená klopenka, díky níž se trať původně dokonce křížila, ale především dlouhé rovinky s táhlými zatáčkami. Po několika tragických nehodách bylo přidáno ostré esíčko v přechodu mezi dvěma rovinkami, ale přesto patří Monza k nejrychlejším tratím na světě (v seriálu Formule 1 se tu pravidelně dosahují nejvyšší maximálky z celé sezóny).  

3. Macau (40-50 mrtvých)

Počet fatalit na téhle asijské trati se neoficiálně pohybuje mezi čtyřiceti a padesáti, ale nikdo nemá přesné statistiky. První úmrtí tu bylo zaznamenáno hned v prvním závodě. Není divu, jedná se o městskou trať, která je ovšem na rozdíl od Monaka plná dlouhých rovinek a relativně mírných zatáček. Zároveň tu však nejsou žádné únikové zóny a bariéry nejsou z pneumatik, protože je často tvoří zdi okolostojících domů. A když to v 230 km/h napálíte do železobetonového mrakodrapu, je konec... Předloni tu zemřeli dva závodníci během dvou dnů.

3. Spa-Francorchamps (48 mrtvých)

Jeden z nejtechničtějších a nejzákeřnějších okruhů vůbec. Belgické Spa má mezi jezdci respekt. Několik závodních víkendů historie pamatuje hned několikanásobné fatality a trať je krvežíznivá i dnes. Loni se tu při závodu historických vozů zabil Sebastien Clouzeau.  

4. Indianapolis (56 mrtvých)

Co na tom, vždyť je to jenom okruh, ne? Jenže je klopený a vozy tu jezdí rychlostí 280 km/h v rozestupech několik desítek centimetrů. Ne nadarmo se říká, že spousta lidí kouká na závody americké série proto, že chtějí vidět bouračku. A k té zákonitě musí dojít. Jenže bouračky nejsou jen o zpomalovačkách plných bortících se plechů. Uvnitř těch kovových skořápek občas vyhasne lidský život. A především v začátcích Indy 500 jich vyhasínalo hrozně moc. Částečně i proto, že s jezdci tehdy ve voze jezdili i mechanici.  

5. Nordschleife (58 mrtvých)

Zelené peklo. Dvacet mil nevyzpytatelných zatáček, minimální únikové zóny a obrovská trať, na které je těžké se dovolat hasičů či záchranky v rozumných časech. To také přispělo k tomu, že se tu už nejezdí Formule 1. Nejslavnější skoro-obětí Nordschleife je samozřejmě Niki Lauda, který doplatil právě na to, že záchranným sborům trvalo několik minut, než se k jeho hořícímu vraku dostaly. Nakonec ale své osobní peklo přežil. Dalším bezmála šesti desítkám jezdců se to nepodařilo. A to počítáme jen opravdové závodníky a ne běžné řidiče, co si na Nürburgring jedou splnit svůj závodní sen s vlastním autem. I mezi nimi si Zelené peklo vybírá svou daň. A samozřejmě se na něm stále závodí, zrovna před pár dny skončila tamní čtyřiadvacetihodinovka.

6. Isle of Man (242 mrtvých)

A na závěr opravdová závodní černá kronika. Isle of Man TT je motocyklový závod, který se koná na improvizované trati po celém Isle of Man. Představte si kombinaci městských silnic a okresek, na kterých se blázni řítí v jedné stopě rychlostmi 200 – 280 km/h. Bariéry ze slámy jen těžko mohou pohltit lidské tělo katapultované v téhle rychlosti ze zatáčky. Po znovuobnovení závodu po druhé světové válce se odehrál jen jeden ročník bez obětí, v roce 1982. Všechny ostatní mají u svých letopočtů jeden nebo víc černých křížků. A ani ten letošní nebyl výjimkou.