Oficiální web filozofů studujících krásno připomíná kýčovitý “blogísek” třináctileté puberťačky zamilované do Twilight.
Před pár dny skončil termín pro podání přihlášky ke studiu na filozofické fakultě UK. Kdysi jsem tam externě studoval bohemistiku. Když se teď ale dívám na web katedry estetiky, kam jsem se v roce 1991 původně hlásil, jímá mne lehká závrať smíšená s odporem. Tohle že je oficiální stránka seriózního vědeckého pracoviště, který se zabývá vizualitou, krásnem, pocitovostí a dojmy z uměleckých a přírodních výtvorů? Růžový podklad, fialové písmo, aranžmá fotek učitelů jak z nástěnky fotbalistů Sokola Drmoul, grafika jak z prvouky. Posuďte sami:
No ty vole, to je ale nářez!
Nenechme v sobě ale převážit negativní významové konotace a zůstaňme v odborném diskursu. Na vzhled webové stránky aplikujme sémiologickou analýzu, kterou v kontextu českého poststrukturalismu rozvinul třeba bohužel již zesnulý Vladimír Macura (viz třeba jeho skvělá knížka Masarykovy boty a jiné /sémio/eseje, 1993). Co nám vizualita webu o katedře estetiky prozrazuje?
Růžovofialová barva bývá v euroatlantické civilizaci tradičně chápána jako ikona zjemnělé kýčovitosti, a to zvlášť v této nevýrazně kontrastní kombinaci. V asijských kulturách je ale fialová symbolem duchovnosti. A nejen v Asii, ale třeba i u křesťanských církevních hodnostářů.
To bychom ovšem interpretačně utíkali příliš daleko “mimo dílo”, a navíc by to byla monokauzální interpretační simplifikace. Nabízí se spíš teorie, podle níž jde o vědomou nadsázku, respektive promyšlenou uměleckou aplikaci kýčovitého postupu ve stylu perzifláže, sebeironizace nebo hyperboly. Nasvědčoval by tomu fakt, že jedním z členů katedry je přední český estetik doc. Tomáš Kulka, Ph.D.. Tento odborník se mimo jiné zabývá právě estetikou kýče:
Jedním ze znaků kýče je podle Kulky okamžitá identifikovatelnost. Kýč je prvoplánově srozumitelný, nepotřebuje výklad, nic nepředstírá a nenabízí žádné další interpretační možnosti). Což je přesně případ webové stránky. V tom případě před webdesignérem klobouk dolů. Coby příjemce uměleckého díla mne totiž hrou s kýčem „nachytal“ stejně zdařile, jako se to povedlo třeba režisérovi Robertu Rodriguezovi v kultovním krváku Desperado (1995). Ten film je záměrně tak blbý a přepálený, až je krásný a poetický:
Web katedry estetiky by pak byl typickým postmoderním interpretačně „otevřeným“ dílem, o kterém píše například italský sémiotik a filozof umění Umberto Eco. Všimněte si například zarámování fotografií členů katedry, které je vizuální aluzí na kroužkový blok. Tento výtvarný postup nápadně připomíná dívčí „blogísky“, čemuž ostatně odpovídá i celková grafická strohost webu. Pro srovnání dva příklady laděné do stejně kýčovitých růžovofialových tónů:
Je ovšem možné, že do webu katedry estetiky vkládáme něco, co autor jeho grafiky vůbec nezamýšlel. O žádný esteticky a filozoficky promyšlený záměr možná nejde. Vizuální podobu webu prostě třeba navrhl nějaký šílený ajťák, případně cvičený orangutan sjetý LSD. Nebo prostě nějaký amatér. Šéfům katedry hnusná podoba jejich webové vizitky zkrátka utekla přesně podle rčení, že pod svícnem je největší tma.
Odborně nevybavený příjemce uzavřený v tradičním common-sensovém přístupu (tedy bez schopnosti analytické distance) by pak nejspíš řekl: „Kurva, to je ale hnusný! Se Zuska snad podělal, né?! Jsou estetičtí stejně je české paneláky a televize Šlágr. Jdu blejt…“
Abyste si spravili estetický dojem, poslechněte si opravdu povedenou parodii na pubertální autorky blogísků, platonicky zamilované do Jacoba Blacka z Twilight:
A proč jsme tak zlí jeden na druhého? Čtěte ZDE.
Podobné články
Dominik Landsman
Bianca Johnsson
Doporučujeme
Martin Miko
