Na konci ledna 1959 se skupina lyžařů z turistického klubu Uralského polytechnického institutu ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg) vydala na přechod hřbetu Pojasovyj kámen. Cílem byl výstup na hory Otorten a Ojko-Čakur. Skupinu tvořilo sedm mužů a dvě ženy. Pět studentů, tři mladí inženýři a instruktor jedné turistické základny. Vedoucím byl student 5. ročníku Igor Djatlov, zkušený turista. Judin cestou onemocněl, zůstal v lovecké osadě a jako jediný přežil. Na snímku ho líbá Dubiniová, v pozadí se usmívá Djatlov. Fotka pochází z fotoaparátu, který byl později nalezen na místě tragédie. Ze zimní tajgy se výprava nevrátila. 25. února našli záchranáři na svahu hory se zlověstným názvem Cholatčachl ("Hora mrtvých") zbytky rozřezaného stanu zpola zasypané sněhem. Ale bez lidí. Boty, část teplého oblečení, peníze a doklady zůstaly ležet na místě. Podle denního záznamu skupiny bylo zjištěno, že tu všichni v pořádku pobývali ještě večer 1. února 1959. Asi o půl kilometru níže u vysokého stromu záchranáři klopýtli o tělo Dorošenka a Krivoniščenka s popáleninami na rukou a nohou. Oba byli svlečení do spodního prádla a leželi jen kousek od pozůstatků táboráku. Později byla pod sněhem nalezena těla Djatlova, Kolmogorové a Slobodina. Byli bez svrchního oblečení a bez obuvi, jen Slobodin měl jednu válenku. Leželi na linii stan – strom, hlavou směrem ke stanu. Všichni měli „drobné odřeniny na obličeji a odkrytých místech rukou." Zbývající čtyři účastníky výpravy se podařilo najít až na začátku května pod dvoumetrovou vrstvou sněhu asi sto metrů od stromu. Dubininová klečela na kolenou, zabořená obličejem do stráně. V ústech neměla jazyk (!), ale zato měla šest zlomených žeber na levé straně, čtyři na pravé a ránu na stehně. I ostatní těla měla podobně záhadná zranění, která se ale našla až při pitvě. Navenek nebyla vidět, takže nešlo o následky útoku se zbraní v ruce.  

Ohnivé koule

Cestou k Hoře mrtvých... Tragédie Djatlovovy výpravy se stala doslova mystériem. Na důkladném vyšetření trval tehdejší nejvyšší sovětský představitel Nikita Chruščov. Policejní vyšetřovatelé přišli s řadou hypotéz, o tragédii byly napsány stohy článků a knihy, natočeny dokumentární filmy... Postupně se vynořila spousta více či méně šílených "záhadologických" a hororových teorií. Oficiální vyšetřování bylo ukončeno se závěrem: „Příčinou smrti byla jakási spontánní síla, kterou lidé nebyli schopni překonat." Tak obecné vysvětlení ale uspokojilo jen málokoho. Po stopách záhady se vydali členové jiných turistických oddílů a přátelé pohřešovaných. Během hledání byli svědky neobvyklého jevu, popsaného v jednom z odeslaných radiogramů. „Ve 4:00 si Meščerjakov všiml velkého ohnivého kola, které se dvacet minut pohybovalo směrem k nám. Pak se skrylo za horu. Ve středu kola se objevila hvězda, která se postupně zvětšovala až do velikosti Měsíce. Tento neobvyklý jev pozoroval celý tým, který je zděšen." Podle Jevgenije Bujanova (autora knihy „Tajemství Djatlovovy tragédie") potvrdili informaci o výskytu ohnivých koulí i další svědkové: "Každý byl znepokojen, ale z centrály je uklidňovali, že šlo o test „vodíkového paliva". Prý jsou ale daleko a není to pro ně nebezpečné. Hledání pokračovalo, ale mnoho pátračů se domnívalo, že ohnivé koule by mohly být spojené s úmrtím jejich přátel. Místní obyvatelé tvrdili, že podobné jevy pozorují na obloze často..." Co se tam stalo? Takhle si to představují záhadologové. Zabil snad Djatlovovu výpravu test nové zbraně nebo dokonce mimozemšťané? Naplnily se děsivé legendy místního etnika Mansů o "vraždícím duchovi hor"? Našlo se ale celkem logické vysvětlení – 17. února a 31. března 1959 z kosmodromu Bajkonur odstartovaly mezikontinentální bojové střely R7, které dopadly na polygon Kura na Kamčatce. Jejich start mohl být vidět i na Uralu. Jenže v noci 2. února, kdy turisté zemřeli, zrovna žádné raketové zkoušky neprobíhaly...  

Lavinová teorie

Takhle je našli "Znovu jsme prověřili zranění účastníků výpravy," říká Bujanov. „Soudní znalci prohlásili, že zlomeniny žeber nezpůsobil výbuch nebo pád z výšky, ale silný tlak – jakoby se člověk ocitl mezi 'měkkým' kladivem a 'tvrdou' kovadlinou. Jediným vysvětlením je malá lavina, která turisty přimáčkla na podlahu stanu, upevněnou lyžemi. Menší zranění a odřeniny zřejmě vznikly při sestupu z kopce v chaotické snaze zachránit se. Popáleniny se mohly vytvořit poté, co si přeživší snažili u ohně ohřát omrzliny na rukou a nohou." Odpůrci lavinové teorie příčiny tvrdili, že na konkrétním svahu nemohla lavina spadnout. Podle odborníků na laviny to ale na hoře Cholatčachl možné bylo. V létě roku 2008 tu expedice zjistila poškození stromů ve směru, kde kdysi stál stan nešťastných turistů. Znamená to, že laviny tu padají pravidelně. Dubiniové chyběl v ústech jazyk Z posledního snímku z nalezeného fotoaparátu je zřejmé, že základy stanu byly hluboko ve sněhu. Po pádu laviny se zřejmě všichni chtěli dostat ze zasypaného stanu, a tak rozřezali plátno. Po vysvobození ale skupina v silném větru a mrazu prochladla, takže se snažila dostat k teplým věcem. Ze stanu se jí podařilo vyhrabat jen dvě bundy a pokrývky, které dali zraněným. Protože se báli další laviny, rozhodli se sejít po svahu do lesa. Ve stresu ale vyrazili bez teplého oblečení a bot. Jenže právě tu noc přišla studená fronta s arktickým cyklonem. Podle nejbližší meteorologické stanice teplota klesla na –28 C. Za takových podmínek byla Djatlovova výprava odsouzena k smrti. Igor Djatlov, který výpravu vedl Zranění, zima, vítr a tma – to vše turistům nedovolilo vrátit se do stanu. V nižší poloze se pokoušeli rozdělat oheň, ale nenašli dostatek dřeva. Pak se rozhodli vybudovat bezpečnější útočiště před větrem. Schovali do něj raněné a zahřívali jeden druhého. Nejdřív asi zemřel Tibo-Briňo a Dubininová, kteří měli nejvážnější zranění. Djatlov spolu se dvěma přáteli udělal zoufalý pokus o návrat do stanu pro další pomůcky. Zastavilo je vyčerpání. Ve snaze trochu si oddechnout si mladíci lehli na sníh a upadli do spánku, ze kterého se už neprobudili. Fotky z rekonstrukce K podobných tragédiím došlo v horách už mnohokrát. Podobně zahynul třeba tým horolezců při výstupu na vrchol Pobědy (1955), ženský tým na Piku Lenina (1974) nebo skupina turistů na Elbrusu (1990). Podle Bujanova byla tragédie Djatlovovy výpravy zahalena do mystického hávu jen kvůli neschopnosti policejních vyšetřovatelů orientovat se ve specifikách vysokohorské turistiky, lavinových podmínek, meteorologie a soudního lékařství.  

Hlas sněžných desek

Lavinová teorie má ale řadu neřešitelných rozporů. Jak ukazuje fotografie, lavina stan nijak závažně nepoškodila a ani ho neposunula z místa. Jak je tedy možné, že třem lidem zlomila žebra, ale nezlomila lyže, ze kterých byl stan postaven? Záchranáři si všimli, že ve stanu byl relativní pořádek. Že by lavina způsobila smrtelná zranění, ale věci nechala netknuté? A po pádu laviny by bylo nalezení teplého oblečení otázkou chvíle. Proč se tedy účastníci výpravy před opuštěním stanu neoblékli? Před čím tak rychle utíkali, že si nevzali ani boty? Situační plánek nevysvětlitelné události Jedna z novějších teorií mluví o infrazvukových vlnách, které vznikají při tření sněhových desek. Lavina, která zasáhla stan, možná nebyla příliš ničivá. Doprovázel ji ale infrazvuk, který (jak se už dávno ví) u lidí vyvolává strach, paniku a halucinace. Účastníci Djatlovovy výpravy ze sebe možná pod vlivem infrazvuku strhali oblečení, způsobili si různá zranění (včetně ukousnutého jazyku Dubiniové) a polonazí se rozprchli do okolí. Ti, kteří se z šílenství vzpamatovali, se pak pokusili rozdělat oheň, ale umrzli. Možná to ale bylo úplně jinak. Vzpomeňte si na to, až zase budete v bouřce usínat v osamělém stanu někde uprostřed horské temnoty...   Autor článku je redaktorem webu o přežití v náročných podmínkách bushcraft.cz. Článek vznikl ve spolupráci s časopisem o aktivitách v přírodě Outdoor (www.ioutdoor.cz). O tragédii Djatlovovy výpravy vznikl komiks a bylo o ní natočeno i několik hororů. Tady jsou dva trailery: