Den vítězství je již tradičně oslavou konce druhé světové války v Evropě. V některých zemích včetně Ruska se tento svátek slaví 9. května, většina zemí Evropy však přistupuje k oslavám již o den dříve, 8. května. A to z toho důvodu, že bezpodmínečná kapitulace německých branných sil byla stvrzena podpisem generála Alfreda Jodla 8. května ve 23:01 středoevropského času, což vzhledem k časovému posunu připadá na 9. květen v Rusku. Konec války v Evropě ovšem bohužel neznamenal konec druhé světové války jako takové. I nadále se bojovalo zejména na východě mezi spojeneckými vojsky a Japonci, na českém území proběhly boje ještě 12. května.
Den vítězství
Konec války v Evropě je standardně spojován s kapitulací německých vojsk, ke které došlo právě zmíněného 8. května ve 23:01 středoevropského času. Vzhledem k časovému posunu se však v tehdejším Sovětském svazu a dnešním Rusku svátek slaví až 9. května – stejně tak tomu bylo i v socialistickém Československu před sametovou revolucí v roce 1989.
Do té doby byl tento státní svátek oslavován 9. května jako „výročí osvobození Československa Sovětskou armádou“. V roce 1990 bylo označení svátku zákonem upraveno na obecnější „den osvobození od fašismu“. Datum 9. května bylo zákonem změněno na 8. května až v roce 1991.
Druhá světová válka na evropském kontinentu skončila podpisem bezpodmínečné kapitulace, kterou v Remeši za německou armádu stvrdil podpisem generál Alfred Jodl, načež byla v Berlíně parafována i dalšími německými a spojeneckými představiteli. Bezpodmínečná kapitulace Německa však neznamenala konec bojů a už v žádném případě konec druhé světové války jako takové.
Konec války v Evropě
Němci sice do půlnoci 8. května měli složit zbraně, což se ve většině případů i stalo, výjimky však potvrzují pravidlo. Jedním z příkladů je i československé území, které ještě nebylo zcela osvobozeno, a na kterém i nadále probíhaly boje. Pražské povstání fakticky skončilo až 9. května příjezdem tanků 1. ukrajinského frontu, které se v Praze střetly se zbytky nacistických armádních skupin. Ty se snažily dostat na západ do amerického zajetí. Z jednoduchého důvodu – protože americké zajetí bylo lepší vyhlídkou než zajetí Rudou armádou.
Kupříkladu u Milína na Příbramsku se ozbrojený boj odehrál ještě 12. května, což bývá často označováno za poslední větší bitvu druhé světové války v Evropě. Ve světě však druhá světová válka vrcholila dál a vyhlídky na její ukončení nebyly ani zdaleka pravděpodobné. Urputní Japonci se nehodlali vzdát, což platilo i o dosavadních úspěších a územních ziscích japonské armády – spojencům je jednoduše podstoupit nehodlali, rozhodně ne zadarmo. Například v Pacifiku museli Američané svádět velice náročné bitvy, včetně bitvy o Iwodžimu, která trvala déle než měsíc.
Následovala bitva o Okinawu, jejíž začátek se datuje až k 1. dubnu 1945, tedy do období, kdy už byli spojenci i Rudá armáda před branami Berlína. Jednalo se o poslední velkou bitvu druhé světové války a pravděpodobně o největší obojživelnou operaci druhé světové války v Pacifiku. Japonci kladli tvrdošíjný až fanatický odpor až do poloviny června, přičemž většina z nich buďto padla nebo spáchala sebevraždu.
Fanatismus v zemi zapadajícího slunce
Bitva o Okinawu trvala bezmála tři měsíce a Američané v ní, stejně jako v bitvě o Iwodžimu, utrpěli obrovské ztráty. 11. července se pak na postupimské konferenci sešli představitelé Spojenců a vzájemně si potvrdili předchozí ujednání týkající se Německa – zároveň byla Japonsku adresována výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Hrdá japonská vláda výzvu odmítla, načež prezident Truman rozhodl o použití jaderných zbraní.
6. srpna svrhlo americké letectvo jadernou bombu na japonskou Hirošimu, o tři dny později pak na Nagasaki. Počet okamžitě zabitých osob na obou místech přesahoval 100 tisíc obětí. Po bombardování Hirošimy prohlásil prezident Truman, že „pokud teď nepřijmou naše podmínky, mohou očekávat z nebe padající zkázu“. 8. srpna vyhlásil válku Japonsku i Sovětský svaz, který hned následující den zahájil operaci Srpnová bouře.
Ke konci války tedy nepřispělo jen svržení atomových bomb, ale rovněž invaze Rudé armády a také velice úspěšná spojenecká námořní blokáda Japonska, na kterou se často zapomíná, přestože sehrála v ochromení Japonska obrovsky důležitou roli. Až v důsledku těchto okolností japonský císař Hirohito oznámil 15. srpna kapitulaci Japonska, která byla oficiálně podepsána 2. září roku 1945.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
