„Lidstvo jako takové se vyvíjí skrze promluvy. To je nejlépe vidět na těch nejznámějších od M. L. Kinga po Nelsona Mandelu. Problémem ale je, že většina lidí vede s prominutím stupidní rozhovory, které je nikam neposouvají. Většina politiků a takzvaných lídrů jen plýtvá dechem a většinou neříkají nic, co by bylo jakkoli k užitku. Svět se pohybuje dopředu a oni se snaží vylepšovat minulost,“ vysvětluje Vik Maraj.
Vrcholoví manažeři i draví politici jsou podle něj zvyklí mít automaticky pozornost těch, ke kterým promlouvají. To může být problém – jednak to vede k tomu, že se zapomínají v umění konverzace zdokonalovat, jednak takto nelze přistupovat k sociální interakci, která neprobíhá v osobní rovině. Zatímco první premisu bychom měli mít na paměti neustále, druhá zintenzivňuje hlavně v posledních letech.
Nicméně jde o něco, co se Vik Maraj snaží vštípit všem svým klientům, mezi které patří třeba speciální vyjednavači Kanadské jízdní policie, politická reprezentace domorodých aboridžinských obyvatel Austrálie či zvláštní vyslanci Organizace spojených národů (OSN). Vikovo tréninkem si prošel i český kreativní producent Yemi A.D. „Vik jako osobní kouč nepřichází s další ohranou metodou osobního rozvoje, která staví do středu dění váš problém. Namísto toho se zaměřuje na vaši interpretaci a zděděné kódování. Na jazyk, který dědíme po rodičích i s řádnou dávkou stereotypů, a na to, co nám slouží a co už ne. Jeho přístup mám rád a v mnoha důležitých situacích mi pomohl rozuzlit a rozpoznat, kde ze mě promlouvá rozum a kde jen osobní postoj nebo zacyklení,“ sdílí svou zkušenost.
Celá Vikova kariéra skutečně osciluje kolem umění osobní konverzace. Ne náhodou společně s několika partnery již před lety založil agenturu, která se jmenuje právě Unstoppable Conversations. Jejím středobodem je přesvědčení, že konverzace je základní lidská měna. Bohužel většina z nás s ní nakládá špatně – život v digitálním věku, do jisté míry opanovaném online aplikacemi a technologií, tomu zrovna neprospívá. Nápomocná není ani realita, do které nás uvrhla globální pandemie.
„Kdybychom spolu mluvili osobně, mohli bychom si toho odnést z našeho rozhovoru daleko více. V osobní komunikaci jsou si totiž lidé schopni daleko více odpustit. A naopak, virtuální svět tuhle stránku komunikace minimalizuje. To vytváří obrovský tlak na obě strany, protože stačí jedno přešlápnutí či malé nedorozumění a toho druhého ztratíte,“ varuje světově uznávaný kouč a zároveň problém rovnou ilustruje na konkrétním a celkem aktuálním příkladu: „Je to dobře vidět na online schůzkách, většina z nich je k smrti nudná a polovina lidí vypíná kamery a mentálně odchází dát si něco k jídlu nebo sleduje druhý komunikační kanál, telefon, čte si.“
Bylo by ale naivní si myslet, že naše schopnost efektivně komunikovat byla před příchodem pandemie ideální. Ve většině případů to tak rozhodně nebylo, nicméně covid-19 bohužel zvládnul tuto propast mezi lidmi ještě prohloubit. To je podle Vika alarmující zejména v případě dětí a teenagerů ve věku povinné školní docházky. Právě ti byli vyhozeni ze svého přirozeného prostředí, které by jim mělo primárně pomáhat s osvojováním zdravých a přirozených komunikačních návyků.
„Covid neschopnost správně komunikovat jen zintenzivnil a ovlivnil v tomto směru zejména malé děti. Ty dva roky, kdy se mohly vidět jen virtuálně, a když už osobně, tak v rouškách, které zakrývají polovinu obličeje a nedá se odečítat z tváře, budou mít na tuhle generaci, co se sociálních vztahů týče, devastující účinek. Myslím, že jsme u dětí tímto přeskočili velmi základní a důležitou vývojovou fázi komunikace,“ vykresluje poměrně sužující obrázek budoucnosti Vik.
Jeho největší přání? Aby lidstvo konečně odhodilo svou nabubřelost a uznalo, že vlastně nic nevíme a nikdy ani vědět nemůžeme. „Kdybych mohl něco změnit v mysli lidí, bylo by to, aby si neustále uvědomovali, že nic neví. Všechen úžas a nadšení dětí plyne právě z této pozice: nic nevím. A naopak, svět dospělých je proklet tím, že si myslí, že vědí všechno,“ stýská si.