Dnes slavíme Den matek. Nejsme v tom sami a rozhodně se nejedná o svátek, který bychom si mohli přivlastnit. Slaví se všude, akorát někde v jiné dny a vychází z různých tradic. Ve Velké Británii se slaví například čtvrtou postní neděli, Arabové pak první jarní den. U nás sice nějakou dobu vítězil jako oslava ženství Mezinárodní den žen, ale po roce 1989 se Den matek opět prodral na výsluní. A protože asi potřebujeme mít nějaké vzory, tak jsme si zvolili jako termín pro oslavu mateřství druhou květnovou neděli podle Američanů. Propagátorkou svátku u nás byla navíc dcera prezidenta Masaryka Alice, která byla po matce Američankou.
Tolik historie. I když pokračovat by se ještě dalo, ale asi byste se nic moc nového nedozvěli. Proto spíš takové malé zamyšlení. Ona totiž určitě není matka jako matka. Já jich vnímám hned několik typů. Ne, nejsem psycholog a do žádných expertiz se nepouštím, jsem jen dcera a zároveň také máma… A řekněme, že jsem mladá již delší dobu, takže nějaké zkušenosti se světem také mám. Takže jsem si pro sebe zkusila rozdělit ženy – matky do několika skupin.
Matka Kámoška
Na první pohled matka ideál – většinou se jedná o matku mladšího data, u které si někdy nejste jistí, jestli se nejedná spíše o starší sestru. Je obvykle sportovní, pracovně aktivní, nezávislá a hlavně „je nad věcí,“ protože ona chce taky stále ještě zažívat další a další dobrodružství, které život přináší. Do některých se dokonce bezhlavě vrhá. Což se zvláště pro puberťáka může zdát jako sen. A dokonce se o tom točí i filmy, že? Ale na druhou stranu tento typ nebude oplývat dvakrát empatií a dost možná bude své děti přesvědčovat, že jí nemají na veřejnosti říkat „mami,“ ale radši „Violo,“ protože ona přece nemůže mít tak velké děti. Navíc, dámy pozor, je nutné ohlídat si onu tenkou červenou linii a mít na paměti, že chichotající se diblík je snesitelný pro okolí ještě tak jako dvacetiletý. Po čtyřicítce už je to spíše průšvih.
Matka Trpitelka
A to jsme úplně v jiném světě. Tento typ vám bude dávat trvale najevo, že se pro vás obětovala, že ona de facto rezignovala na svůj vlastní život, a to v zájmu rodiny (rozuměj ve vašem, že). Je to vlastně taková ta Gábi Smolíková z legendárního maďarského seriálu Smolíkovi, která neustále vykřikovala „Kde já mohla být, kdybych si vzala Pištu Hufnágla.“ Matka Trpitelka vám bude zdůrazňovat, jak měla celý život na paměti jen vaše blaho, že se vzdala kariéry, aby se vám mohla věnovat (a ona to i dělala, to zase ano), a že opravdu nedokáže pochopit, že jste schopná vy, dnes matka, mít kromě dítěte ještě potřebu svého života. Podle ní máte sedět doma a – správně – trpět. To, že od vás bude čekat projevování trvalého vděku, to je samozřejmé.
Matka Plukovnice
Život není peříčko a řád a pořádek musí být. Takže bezva, budete umět parádně rovnat oblečení do komínků, pojedete doma pomalu polovojenský, totalitní režim, kde nebudou chybět rajóny a vy jak budete dospívat, tak časem zjistíte, že váš otec už před časem kapituloval a je vlastně rád, že nad příbytkem již nějakou dobu trvale vlaje bílá vlajka příměří. Na druhou stranu budete do života docela dobře vybaveni po praktické stránce. Ano, možná budete trochu citový mrzák, který se při jakémkoliv projevu citové náklonosti vyděsí, to je tak nějak vedlejší produkt.
Matka Pečovatelka
Další kategorie sama pro sebe! Maminka, která je dobrotivost a laskavost sama (někdy se nám může trochu protínat s Trpitelkou). To, že každá máma -pokud je to tedy opravdu máma, má pocit, že musí své děti chránit, to je normální. Ale opět – mělo by to mít své hranice, že? Protože pokud vaše matka nějak neakceptuje, že osmnáct vám bylo již dvakrát případně vícekrát, a vy tak máte nárok na svůj názor, který nemusí vždy korespondovat s jejím, tak máte problém. A dost možná, že i vaše okolí. Protože na rovinu, ona i přemíra starostlivosti je unavující. Na tom úsloví „žít a nechat žít,“ prostě něco je, milé maminky.
Výše uvedené věty ale berte s rezervou. Protože ona to vážně není někdy sranda. A věta, kterou jsem slýchávala i já od své mamky je pravdivá. Zní: „Počkej, až budeš mít vlastní děti, to teprve pochopíš.“
Takže tady máme ještě jeden typ, a ten je asi nejzásadnější…
Matka obecná
Které mámy do této kategorie zapadají? Vlastně všechny bez rozdílu typu. Ano, dítě je určitě dar a my máme všechny někdy pocit, jak jsou ty naše robátka kouzelná, krásná, geniální a úspěšná a ne jako ten spratek od Nováčků, který po nás tuhle plivl žvýkačku a řekl jen „jééé, promiňte, já si nevšiml, že jdete.“ Na druhou stranu asi všechny známe momenty, kdy bychom našeho malého génia nejradši zavřeli do sklepa – alespoň na hodinu – a my si mohly nerušeně vypít kávu a utéct tak na chvíli od všetečných otázek.
Být matkou je prostě specifická disciplína, se kterou se každá pereme po svém, tu s většími, tu s menšími úspěchy. Já za sebe můžu říct, že je to největší dobrodružství, které jsem kdy zažila. V dobrém, ale upřímně i v tom poněkud horším smyslu. Už jen ten strach, který se ve vašem životě objeví v momentě, kdy se malý cvikýř poprvé rozbrečí na porodním sále, a který už nikdy nezmizí (mami, promiň jestli někdy nevolám hned, jak dojedu z chalupy domů…). Ano, v průběhu let zjistíte, že umíte i vy, kterou přece hned tak něco nepoloží, být kombinací matky Kámošky, Trpitelky, Plukovnice a Pečovatelky. Že umíte být i vy stejně nesnesitelná jako maminka vaše, když vás chce stále vychovávat bez ohledu na váš věk (k tomu jen jedna věc – buďme rádi, že je ale máme, protože tak jsme pořád i my ještě dětmi). Nezoufejte, nelynčujte se, že občas nezvládáte, a že si někdy nevíte rady. Že víte občas pouze to, že své děti milujete, a to láskou bez podmínek a chcete pro ně jen to nejlepší. I vy jste prostě Matka obecná…
Užijme si svůj den, milé souputnice. Já už tu svátkovou pusu, která měla příchuť čokoládových lupínků, dostala.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
