Dorothy "Dot" Counts-Scoggins je dnes vnímána především jako průkopnice občanských práv v USA, avšak tento status si musela vydobýt tvrdým a dlouhým bojem. Nejtěžší období pravděpodobně zažila během studia na střední škole Harryho Hardinga. Něco takového si dnes představit nedokážeme.
Po čtyřech dnech neustálého obtěžování a rasistických urážek se rodiče rozhodli Dorothy raději ze školy stáhnout. Celý svět tehdy viděl, jak se k ní její „bílí“ spolužáci chovali. Tato hanba a ostuda se už nikdy z americké historie nevymazala.
Dorothy se narodila v Charlotte v Severní Karolíně, nedaleko ryze černošské Johnson C. Smith University, kde oba její rodiče pracovali. Otec vyučoval filozofii a náboženství, zatímco matka byla nejprve v domácnosti a později se stala ředitelkou koleje. Vzdělání tak hrálo v její rodině klíčovou roli. Jejími učiteli a vychovateli byli i její tety a strýcové. Přesto tehdy netušila, jaké následky bude mít její rozhodnutí nastoupit na běžnou střední školu, tedy učinit něco, co je dnes považováno za samozřejmost.
Po schválení takzvaného Pearsallova plánu, který následoval po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1954 o protiústavnosti rasové segregace ve školách, podalo čtyřicet černošských studentů žádost o přestup na ryze bělošskou střední školu Harryho Hardinga. Mezi nimi byla i Dorothy se svými dvěma bratry. Nakonec však byla přijata pouze ona. První problémy nastaly už ve chvíli, kdy ji otec společně s rodinným přítelem Edwinem Thompkinsem přivezl před školu. Skupina studentů jim okamžitě zablokovala cestu, a tak musela Dorothy dojít zbytek pěšky. Zatímco její otec hledal místo k zaparkování, Edwin ji doprovázel. „Pamatuj, že nejsi nikomu podřízena. Drž hlavu vzhůru,“ povzbuzoval ji tehdy motivačními slovy.
Protest podnítila Marie Taylor Warlick, manželka člena organizace White Citizens Council, která bojovala proti integraci škol. Chlapcům radila, aby ji nechali projít, a dívky nabádala, aby na ni plivaly. Dorothy později vzpomínala, že po ní házeli i kameny. Ani ve třídě to nebylo o nic lepší. Nikdo ze třídy jí neposkytl učebnice ani rozvrh hodin.
Rodiče se Dorothy ptali, zda nechce raději přestoupit na jinou školu. Ona však odmítla. Věřila, že pokud ji spolužáci lépe poznají, jejich přístup se změní. Krátce nato však onemocněla a do školy se vrátila až po týdnu. Tentokrát ji nepřivítal žádný rozvášněný dav. Učitelé i studenti ji jednoduše ignorovali. Byli v šoku z toho, že se vůbec vrátila do školy
Navíc musela sedět vzadu ve třídě a snášet neustálé obtěžování. Ani to ji ale neodradilo. Rozhodla se odejít teprve poté, co někdo poničil jejich rodinné auto. Už totiž nešlo jen o ni, ale o bezpečí jejích nejbližších. Ve studiu pokračovala v Yeadonu, kde navštěvovala plně integrovanou školu. Její rodiče chtěli, aby nevnímala všechny bělochy negativně. Po maturitě vystudovala psychologii na Johnson C. Smith University.
Po dokončení vysokoškolského studia se Dorothy přestěhovala do New Yorku, kde se začala věnovat práci s týranými a zanedbávanými dětmi. Její cílem bylo pomáhat těm, kdo vyrůstali v obtížných podmínkách, a dát jim naději na lepší budoucnost. Po několika letech se však rozhodla vrátit do rodného Charlotte, kde se zapojila do činnosti neziskové organizace zaměřené na podporu dětí z rodin s nízkými příjmy.
V roce 2006 ji čekalo nečekané a dojemné překvapení. Ozval se jí e-mailem Woody Cooper, jeden z chlapců zachycených na známé fotografii z jejích prvních dnů na střední škole Harryho Hardinga. V dopise se jí upřímně omluvil za své tehdejší chování a požádal ji o setkání. Dorothy už mu dávno odpustila, ale využila příležitosti a požádala ho, aby svůj příběh sdílel s ostatními a pomohl tak poučit další generace o důsledcích rasismu a nenávisti.
Její odvaha a přínos k boji za integraci škol byly postupně stále více oceňovány. V roce 2008 jí guvernér Severní Karolíny Mike Easley udělil vyznamenání za její roli v procesu integrace státního školství. Největším uznáním se však stalo rozhodnutí školy Harryho Hardinga pojmenovat po ní svou knihovnu. A to i přesto, že podobná pocta se u žijících osob uděluje jen velmi výjimečně. Tento krok symbolizoval nejen uznání jejího významu pro historii občanských práv, ale také snahu školy vyrovnat se se svou vlastní minulostí.
Zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dorothy_Counts
https://rarehistoricalphotos.com/dorothy-counts-iconic-photograph/
https://www.cmstory.org/exhibits/mecklenburg-people/dorothy-counts
Podobné články
Doporučujeme
