„Problém je, že z tribuny vypadá rozhodování jednoduše, ve skutečnosti to je těžká práce. To ale poznáte, až když jste ne hřišti a nesete za svá rozhodnutí i zodpovědnost,“ říká Tereza Holakovská, nadějná rozhodčí působící ve Středočeském krajském fotbalovém svazu. Devětadvacetiletá rozhodčí se podobně jako její kolegové a kolegyně musela vypořádat s koronavirovou pandemií a udržovat se, i když soutěže byly přerušeny, nedělalo jí to prý žádný větší problém.

„Rozhodčí se připravují individuálně nebo v malých skupinkách zcela běžně, tedy i v době bez koronaviru. Co se mne týká, trénovala jsem z velké části podle tréninkových plánů, které jsem dostávala od fitness kouče Středočeského krajského fotbalového svazu. Přípravu jsem si zpestřila tím, že jsem občas vyjela na kole nebo si šla zahrát tenis,“ pokračuje.

Rodačka z Brandýsa nad Labem žije odmalička v malém středočeském městečku Obříství, jednou z mála možností sportovního vyžití tak byl fotbal.

„Na vesnici moc možností k organizovaným aktivitám většinou nemáte, takže jsem přirozeně začala u nás v Obříství hrát fotbal s kluky. V 15 letech jsem pak začala hrát ženský fotbal,“ popisuje fotbalové začátky Holakovská, která ale s aktivní hrou skončila už před šesti lety a přesedlala primárně na pískání.

„Poprvé jsem se k rozhodování dostala jako laik u nás na vesnici, kdy jsem se chodila koukat na skoro všechna utkání. Na nižší soutěže často jezdí jen jeden rozhodčí, bez asistentů. Oddíly tudíž musí někoho „dát na lajnu“. To jsem byla často já. Někteří rozhodčí mi po utkání přišli poděkovat se slovy, ať začnu pískat, že bych na to byla dobrá. Trvalo to ale ještě docela dlouho, než jsem se k tomu opravdu odhodlala. Nakonec mě k tomu popostrčil můj bývalý trenér z žáků. Rozhodčí jsem se stala v roce 2015 a samozřejmě jsem začala jezdit po okrese pískat utkání okresních soutěží. Po roce jsem postoupila o úroveň výše, do středočeských krajských soutěží. Nyní jsem nováčkem na listině rozhodčích Řídící komise v Čechách, takže už jsem měla možnost rozhodovat divizní utkání. To je obrovský progres, nikdy bych neřekla, že jako rozhodčí – žena dostanu možnost „pískat“ fotbal na této úrovni. Než jsem postoupila do divize, tak pro mne bylo největším zážitkem rozhodovat v ženské lize derby pražských „S“,“ vypráví o cestě k píšťalce.

Jako každému bývalému hráči, který přešel z hraní k pískání se i Tereze změnil výrazně pohled na hru.

„Rozhodčí fotbal vnímá jinak než hráči. Jako hráčka jsem chtěla vyhrávat, v každém utkaní bylo spousty emocí… Jako rozhodčí máte úplně jinou roli, musíte hráče (hráčky) chránit, emoce naopak uklidňovat a snažit se, aby utkání probíhala co nejklidněji. Rozhodčí se musí umět velmi rychle rozhodnout, rychle jednat, nesmí se bát udělat i nepopulární rozhodnutí nebo opatřen. Je to úplně něco jiného než být hráčkou, na hřišti jste vlastně jako mezi mlýnskými kameny,“ přirovnává Tereza.

Povolání rozhodčího nutí muže a ženy s píšťalkou zvyknout si na ostrou kritiku ze strany hráčů, trenérů i diváků a spoustu sudích to od této kariéry odradí. Podle Holakovské se to ale časem zlepší.

„Nemyslím si, že by byla kritika mírnější, když jsem žena. Někdy se člověk nestačí divit, co všechno slyší. Nejvíce mi ale vadí posílání k plotně! Na začátku to ale bylo dost těžké. Bylo ale velmi důležité, že mě podrželi kolegové. Ale čím jste dál, tím je to lepší, jednodušší. Teď vím, že je strašně důležité umět s hráči na hřišti komunikovat, umět jim i rychle něco vysvětlit, jak jsem to jako rozhodčí viděla. Nesmí se z toho ale stát „debatní kroužek“, někdy naopak musím razantně dát najevo, že já rozhoduji a nenechám si do toho od nikoho „kecat“,“ usmívá se Holakovská, která se podle vlastních slov nebojí dělat nepopulární rozhodnutí a udělit žlutou nebo červenou kartu.

Tereza má vystudovanou Českou zemědělskou univerzitu a nyní pracuje v zahradnické firmě, takže jí pískání o víkendech nedělá problém.

„Pracuji od pondělí do pátku. Pro mě je v tomhle ohledu nejdůležitější, že mám volné víkendy. Mohu se tak celý víkend věnovat pískání. Jediná nevýhoda je, že zahradník má hlavní sezonu na jaře a na podzim, což je i ve fotbale. V tomhle období je nejvíce práce, a i té nejvíc náročné z celého roku. Často jsem ráda, že jsem konečně po celém dni doma, a v tu chvíli si uvědomím, že musím jít ještě běhat,“ říká s tím, že by ráda, aby díky kampani FAČR množství rozhodčích přibylo.

„Že je rozhodčích málo víme všichni. To že FAČR organizuje náborovou kampaň je výborný krok, a přeju si, aby měla co největší úspěch. Pomohlo by to rozhodčím, pomohlo by to fotbalu,“ uzavírá Holakovská.