Někdy s člověkem lomcuje takový vztek, že nemůže téměř mluvit. Mně se to stalo dnes. Jedu tramvají do redakce a vidím plakát inzerující, že 15. listopadu do Prahy přijede slavná Berlínská filharmonie s dirigentem sirem Simonem Rattlem. Plus vynikající hosté a dobrý program. Natěšený jako ratlík jsem si chtěl hned koupit lístek. Kliknu na web firkusny.cz a raduji se – lístky ještě jsou – skoro třetina míst ve Smetanově síni Obecního domu je volná! Jenže pak se málem zblázním vzteky! Ceny od 4400 do 6900! Těch pár lístků za 600 nebo 1200 korun jsou dávno pryč. Většina míst v sále se prodává za nehorázné, přemrštěné, nelidské a sobecké ceny.   Nevěřím tomu, že když si chce člověk poslechnout dobrou hudbu, musí si za ní tvrdě připlatit. Není to pravda, je to lež! Jezdím často do Berlína, Vídně, Lipska, Drážďan – vím, kolik stojí vstupné na ty největší operní hvězdy a skvělé orchestry, které do Prahy často ani nezavítají. Před dvěma týdny jsem například zaplatil za zahajovací koncert Vídeňských filharmoniků s dirigentem Gustavem Dudamelem pouhých 30 euro. A za pěkné místo! Pánové a dámy, nechci se nikoho dotknout, ale kdo z vás (na to) má? Takto se kdysi ptal Jiří Paroubek. Schválně, kolik kulturních politiků na koncertě uvidíte a kolik si jich lístek skutečně koupilo?   Berlínská filharmonie jede turné a ve stejném složení koncertuje v Halle, Berlíně, Budapešti, Varšavě i Praze. Ceny jsou však všude o dvě třetiny až polovinu nižší. Tenhle cenový rozdíl je ale tak absurdní, že se vymyká mému pochopení. Co tedy udělá průměrný novinář, jako jsem já? Zavolá promotérovi, kterým je hudební festival Pražské jaro. Tam si vás předávají z telefonu k telefonu, nakonec se vás akusticky ujme ženský hlas (své jméno zamumlá) a během tří minut z vás udělá naprostého kulturního vola. Shrnu vám to: a) k cenám se vyjadřovat nebude, b) je to věc každého organizátora, jaké ceny si nasadí, c) nejsem kompetentní, abych psal článek o cenách, d) neznám „celé to“ pozadí, e) nemůžu srovnávat Česko s Polskem a Maďarskem a Německem, e) informace si mám zjistit sám, f) takové ceny byly v Praze vždy. Maďaři za lístky zaplatí maximálně 1760 korun. A mají vyprodáno.   Proti takovému splavu ženské výmluvnosti se nemůžete bránit, jen rezignovaně položíte znovu tu nejjednodušší otázku, která zněla: „Proč jsou ceny vstupenek na Berlínskou filharmonii v Praze o tolik vyšší ve srovnání s Budapeští, Halle i Varšavou?“ Paní místo toho odkazuje na výroční zprávu Pražského jara, kde si mám zjistit, jaké byly příjmy ze sponzorství a kolik z prodeje. Táži se tedy zcela srozumitelně, zda zde existuje rovnice: málo příjmů od sponzorů, vysoká cena vstupenky? Odpověď je vyhýbavé ano. Ptám se tedy ještě jednou a upřímněji: „Protože jsou čeští podnikatelé kulturní burani a přispívají malými částkami, musí příznivci klasické hudby platit absurdně vysoké vstupné?“ Odpověď je: „Ne". V těchto případech je dobré se dále nevyptávat, ale místo toho si udělat vlastní názor nebo i vícero názorů. Jedna z definicí intelektuála totiž zní: "Člověk, který v jednom okamžiku dovede zastávat protichůdné názory."  Mě tedy napadají všechny tyto názory:   1. Česko je banánová republika, kde můžete nasadit jakoukoliv cenu za módní značku a vždy se najde někdo, kdo to koupí. Přemrštěné ceny neplatí jen pro jídlo z Itálie, francouzské parfémy a americké jeansy, ale už i pro Berlínskou filharmonii. 2. Maďarská, polská i německá společnost je mnohem kulturnější než-li česká a místní podnikatelé, firmy, města i stát přispívají mnohem vyššími částkami na kulturu a díky tomu Maďar, Polák i Němec platí za vstupné mnohem méně než-li Čech. V tomto případě jsou Maďaři třikrát kulturnější než-li Češi. Poláci dají max 2300 korun. Asi jim na to hodně přispěli Continental a Deutsche Bank.   3. Organizátoři z Pražského jara přistupují ke klasické hudbě jako k jakémukoliv jinému byznysu, nehledí na ekonomickou situaci příznivců hudby a snaží se prostě ceny šroubovat co nejvýše. A když se lístky neprodají, tajně se zdarma rozdají politickým a jiným potentátům a jejich rodinám. Proto na koncertech světových hvězd v prvních řadách vidíte různé papaláše a další velké znalce hudby. Jistě si za plnou palbu koupili lístek. 4. Čeští pořadatelé jsou ve srovnání s Maďary, Němci a Poláky absolutní lůzři neschopní sehnat peníze a snížit tak cenu vstupenek. Koncert v Halle v Sasku - Anhaltsku je také dávno vyprodán. Za tu cenu nekupte to. V logice existuje tzv. Occamova břitva nebo-li princip logické úspornosti. Znamená to, že nejpravdivější vysvětlení bude to nejjednodušší. Pravda je také většinou kratší než-li lež. A já si prostě myslím, že v případě předražených vstupenek si prostě chce někdo jen nahrabat. Z poslechu klasické hudby v hezkém prostředí se v Česku pořád (a záměrně) dělá exkluzivní klub, uměle se vytváří snobská nálada a doufá se, že na tento lep sedne hodně lidí. Bohužel těch pět tisíc vydá ze svých skromných úspor třeba i dříve narozená učitelka hudby z „lidušky“, která netuší, že v sousedních zemích by za stejný zážitek dala dvakrát méně. Já prostě nevěřím, že v ošuntělé Budapešti nebo panelové Varšavě se najde více sponzorů, kteří hodí do placu pořádný balík peněz. Stačí se podívat na složení správní rady Pražského jara, kde se to jen hemží velkými firmami. Asi ale dávají příliš málo. Zástupci RWE, České spořitelny a dalších malých firmiček sedí ve správní radě. Peněz moc nemají, cena lístků musí letět nahoru. Nebo je to jinak?   Každý článek má mít pointu. Zde je. Češi o sobě rádi tvrdí, že jsou velmi kulturním národem. Zatímco koncerty v Berlíně, Halle, Budapešti a Varšavě jsou dávno vyprodané, v Praze na vás čeká ještě hodně volných sedadel. Pokud máte volných 5 tisíc, přijďte do pokladny, organizátoři s vámi rádi zúčtují. Pokud jste si ovšem už nekoupili lístky do Budapešti. Obecní dům. Smetanova síň. Krásná místa, krásný prostor. Za tu cenu to určitě stojí!