V 90. letech si Rusko procházelo jedním z nejtvrdších období ve svých dějinách. Během těžké ekonomické transformace došlo k prudkému poklesu životní úrovně a velká část veřejnosti z nastalého hladu a nedostatku obviňovala tehdejšího prezidenta Borise Jelcina. Nikdo neočekával, že by úřadující prezident mohl vyhrát nadcházející volby v roce 1996. Jenže pak se Jelcinovi povedl politický zázrak, který neměl obdoby…
Tvrdé devadesátky v Rusku
V polovině 90. let byla Ruská federace v rozkladu. Válka v Čečensku, nedostatek financí i potravin a všeobecná chudoba byly pro mnoho Rusů těžkou daní za pád komunismu a příchod demokracie. Necitlivá ekonomická transformace přivedla velkou část společnosti na mizinu, takže se není čemu divit, že velká skupina občanů ukazovala prstem na jediného viníka – tehdejšího prezidenta Borise Jelcina. Tomu se sice v roce 1993 podařilo během ústavní krize udržet moc, ale když se v roce 1995 blížily další prezidentské volby, málokdo věřil, že má Jelcin šanci znovu obhájit svůj mandát. Jediný skutečně demokratický vládce Ruska si v průzkumech vedl tak špatně, že se jeho popularita pohybovala v řádech jednotek procent. V jednom průzkumu ho dokonce předběhl i brutální a dávno mrtvý diktátor Stalin.
Přestože proti Jelcinovi kandidovala celá řada politiků, největší šance na zvolení měl vůdce místních komunistů Gennadij Zjuganov, kterému se před nedávnem – tedy v té době – podařilo vyhrát parlamentní volby. Jelcinovy šance na zvolení se na konci roku 1995 rovnaly nule a situace zašla tak daleko, že když se spolu se Zjuganovem účastnil mezinárodního ekonomického fóra, velká část světových státníků se raději bavila s komunistickým kandidátem, jenž měl podle nich bez problému volby vyhrát.
Trochu americké pomoci
Na začátku roku 1996 se ale Jelcin rozhodl za každou cenu vyhrát a spustil politickou kampaň, jež neměla v ruských dějinách obdobu. Po těžkých jednáních se Jelcinovi podařilo získat štědrou půjčku od Mezinárodního měnového fondu, kterou okamžitě použil na splacení nevyplacených výplat pro státní zaměstnance. To ovšem samo o sobě nestačilo. Boris Jelcin a jeho kampaň posílená o americké odborníky na veřejné mínění z kampaní Billa Clintona se rozhodli využít své vlastní největší slabiny – rostoucí popularity místních komunistů. Ty Jelcin vykreslil jako nebezpečné radikály, kteří sice slibují stabilitu ze sovětských časů, ale s jejich nástupem by došlo ke znovunastolení státního teroru.
Všechny ruské televizní stanice tak začaly vysílat dokumenty o hrůzách stalinistických koncentračních táborů, což na průměrné Rusy brzy zafungovalo. To by ovšem neznamenalo, že by Jelcin zcela odmítl nedávnou historii – během oslav konce druhé světové války odcestoval prezident na oficiální návštěvu Volgogradu (Stalingradu), kde se otevřeně přihlásil k hrdinství ruského lidu vůči nacistům. Zatímco před několika měsíci měl Jelcin sotva 6% podporu obyvatelstva, rázem se z něj stal vedoucí kandidát voleb.
Povolební kocovina
Přestože měli Rusové na výběr z 10 kandidátů, rozhodla se Jelcinova kampaň vykreslit celé prezidentské volby jako souboj dvou mužů. Demokrata Jelcina a nebezpečného komunisty Zjuganova. 16. června 1996 tak Jelcin vyhrál první kolo voleb s 36 % hlasů s pouhým 4% náskokem před Zjuganovem. Těsné vítězství nahrávalo Jelcinovi do karet, jelikož správně předpokládal, že nevelký náskok před komunisty přiměje zbytek demokratů, aby mu hodili svůj hlas. Jenže pak došlo k něčemu, čeho se všichni obávali.
Nemocný Jelcin, který jen v předchozím roce prodělal tři infarkty, dostal další srdeční zástavu. Zesláblý prezident se před druhým kolem stáhl do ústraní a nabíral síly – to ovšem jeho poradce nezastavilo a pomocí dříve natočených rozhovorů vypouštěných do médií před celou zemí předstírali, že Jelcin nadále bojuje o křeslo prezidenta. Vše nakonec zdárně dopadlo a 3. července 1996 mohl Jelcin oznámit své vítězství s pohodlnou většinou 54 % hlasů. Velká část Rusů si oddychla, že návrat komunismu je jednou provždy odvrácen. Dokonce to i vypadalo, že se Jelcinovi podaří splnit většina slibů, že napraví ekonomickou situaci země. Radost z voleb ale velice brzo vystřídala silná povolební kocovina – druhé Jelcinovo období zaznamenalo ještě horší propad ekonomiky, který nakonec vedl k rezignaci prezidenta a k jeho nahrazení Vladimirem Putinem…
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
