V koncentračním táboře Osvětim zemřelo skoro 1,3 milionu lidí. Buď zahynuli vyčerpáním z nucených prací, nebo byli posláni do plynových komor. Odhaduje se, že průměrná délka života v táboře činila od šesti týdnů do tří měsíců. Ženy reagovaly na zajetí odlišně než muži. Jak se dokázali v tomto pekle přežít?
Oddělování příběhů židovských žen a mužů bylo dlouho považováno za nevhodné a nežádoucí. V rámci solidarity se k této problematice přistupovalo vždy obecně. Velká změna nastala až v osmdesátých letech minulého století. V rámci koncentračního tábora Osvětim existovalo komando Kanada, jehož úkolem bylo třídit veškerý majetek, který si vězni přinesli. Součástí jejich práce bylo posílat jej do Německa. Název Kanada byl zvolen proto, že kasárna, kde bylo komando umístěno, byla jediné místo v táboře, kde bylo k dispozici dostatek jídla. Kanada byla totiž pro Němce velkým symbolem bohatství a prosperity.
Muži v komandu se snažili sabotovat oblečení tím, že roztrhali podšívku a švy kabátů, čímž zůstala zachována pouze vnější část. Němec, který si takto upravený kabát oblékl, tak z něj radost moc dlouho neměl, protože se po krátké době rozpadl. Ženy zvolily jiný přístup, který byl zaměřený na psychologickou stránku. Do kapes kabátů vkládaly vzkazy, které upozorňovaly, že tento kabát ještě nedávno patřil ženě, která byla v Osvětimi zavražděna v plynové komoře.
Hlad byl nejčastějším utrpením pro všechny vězně v koncentračních táborech. Zatímco muži v Osvětimi snili o těch nejlepších jídlech, na nichž si po osvobození pochutnají, ženy si naopak připomínaly pokrmy, které s láskou vařily před válkou pro své rodiny. Tyto rozdílné myšlenky mohly pramenit z tradičních rolí v nižších a středních vrstvách společnosti, kde bylo běžné, že muži jedli a ženy vařily.
V případě žen mohl tento rozdíl odrážet i určitý socializační proces. Tento proces měl za cíl vyřešit dvě dilemata současně. Buď psychickou potřebu zapojit se do diskuzí o jídle, alespoň slovně, a připravit mladé dívky na to, co je bude po válce čekat v kuchyni. Za běžných okolností by matky učily dcery praktickými ukázkami, nikoli pouze prostým vyprávěním.
Otázka mateřství v kontextu holokaustu je velice citlivé téma, které vyvolává silné emoce. Polský spisovatel Tadeusz Borowski se v své knize Tudy do plynu, dámy a pánové zaměřil na zkušenosti, které zažívaly nejen židovské matky v Osvětimi. Uvedl, že některé mladé matky se uchylovaly k zoufalým činům, když se skrývaly před svými dětmi, aby si tím „koupily“ alespoň pár dní života navíc. V táboře totiž ženy s malými dětmi často nečekaly na nic jiného než okamžitou smrt. Byly totiž okamžitě posílány k likvidaci, protože pro nacisty byly považovány za nepotřebné, ať už z hlediska pracovního nasazení, nebo z ideologických důvodů.
Pokud na opuštěné dítě narazil německý voják, začal křičet na ženy, které byly v táboře seřazeny, a snažil se zjistit, která z nich je matkou osamoceného dítěte. Tento proces mohl trvat dlouho, dokud se některá z žen neozvala a nepřiznala se. Ty ženy, které Osvětim přežily, po válce vyprávěly o těchto praktických metodách, ale nikdy nemohly s jistotou potvrdit, zda byly opravdu pravidelně používány. Bylo těžké ověřit každý detail, protože podmínky v táboře byly tak strašlivé a chaotické, že i jejich paměť mohla být deformována hrůzami, které zažily. Zkrátka tam vládl chaos.
Ať už byly tyto praktiky ve skutečnosti běžné, nebo ne, tento příběh vyvolává zásadní otázky. Jak byste se zachovali v podobně beznadějné situaci? Kdybyste byli vystaveni takovému extrémnímu tlaku, jaký zažívaly ženy v holokaustu, jak by naše instinkty přežití vypadaly? Je snadné si představit, že byste se snažili zachránit sebe nebo své blízké, a přitom by se morální rozhodování stalo neuvěřitelně složité. Zatímco byyste se mohli zamýšlet nad tím, co je správné a co špatné. Realita v koncentračních táborech však ukázala, že v krizových situacích jsou běžná lidská pravidla často neaplikovatelná. Holokaust nejenže zničil miliony životů, ale také otřásl samotnou podstatou lidskosti, a každý, kdo v těchto hrůzách přežil, musel čelit neustálému rozporu mezi osobním přežitím a morálním selháním.
Zdroje informací:
https://theconversation.com/auschwitz-women-used-different-survival-and-sabotage-strategies-than-men-at-nazi-death-camp-132296
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/women-during-the-holocaust
https://time.com/5933653/women-auschwitz-holocaust-the-nine-hundred-book/
Podobné články
Doporučujeme
