Nedávno jsme si připomněli smutné výročí svržení atomové bomby na Hirošimu a dnes děláme totéž s Nagasaki. Tento čin měl přinutit Japonce ke kapitulaci, což se nakonec podařilo. Japonský císař Hirohito ji vyhlásil 15. srpna 1945.
Konec války?
Japonci bojovali až do konce, odmítali se vzdát, protože se obávali, že si je Američané zotročí. Zatímco v Evropě už panovalo příměří a nejhorší konflikt v dějinách lidstva byl historií, tak boje v Asii nadále pokračovaly.
Američanům se dařilo dobývat ostrovy v Tichomoří, které potřebovali jako základny. Bombardovali desítky japonských měst, včetně Tokia. Ale Japonci nadále vzdorovali. Vypadalo to, že konflikt bude pokračovat ještě dlouho a vyžádá si velké množství obětí. Dobytí japonských ostrovů by podle odhadů mělo stát životy dalších statisíců amerických vojáků.
Japonci byli koncem července 1945 varováni, že pokud se okamžitě nevzdají, bude to pro ně znamenat okamžité a naprosté zničení. Tokio odpovědělo mlčením, na což Washington reagoval použitím atomové zbraně. První bomba svržená na Hirošimu japonské velení ke kapitulaci ještě nepřiměla. Že to Američané myslí s naprostým zničením vážně, došlo Japoncům po zkáze města Nagasaki. Na podmínky kapitulace přistoupili až po druhé atomové bombě.
Císař Hirohito oznámil toto rozhodnutí rozhlasem a bylo to vůbec poprvé, co Japonci slyšeli jeho hlas. Oficiálně pak Japonsko podepsalo kapitulaci dne 2. září 1945 na americké bitevní lodi USS Missouri. Pro některé hrdé Japonce však ani tím druhá světová válka neskončila. Například voják Hiró Onoda si válku prodloužil téměř o tři desetiletí.
Příběh „zapomenutého“ vojáka
Japonští vojáci, kteří vedli partyzánskou válku, byli roztroušeni po velkém území a zdaleka ne ke všem se rozhodnutí o kapitulaci doneslo. Zvláště pak ne k těm, kteří se ukrývali v džungli nebo byli odříznuti na rozličných tichomořských ostrovech. Hiró Onoda našel úkryt ve filipínské džungli a až do roku 1974 nevěděl (nebo nechtěl vědět), že je po válce.
Nebyl sám. V jeho skupině byli tři další vojáci. Společně pokračovali v partyzánské válce, během níž zabili několik desítek „nepřátel“. Převážně se jednalo o vesničany, které považovali za agenty.
Několikrát se jim dostaly do rukou letáky, které oznamovaly japonskou kapitulaci. Američané je shazovali z letadel, protože případů jako Onoda bylo po skončení války více. Onoda je však považoval za padělky. Pouze jeden muž z jeho skupiny byl jiného názoru a v roce 1949 se vzdal. Po jeho vyslechnutí se Japonci dozvěděli jména zbývajících tří bojovníků a mohli začít jednat. Na ostrov, kde se Onoda a jeho skupina ukrývali, byli vysláni rodinní příslušníci. Onoda však byl názoru, že se jedná o imitátory. Akce, které měly vojáky přesvědčit o konci války, je naopak ještě více utvrdily o důležitosti jejich mise.
Zapomenutí vojáci tak pokračovali v sabotážích a přepadávání filipínských obydlí. Válka už sice utichla, ale Filipínci se samozřejmě bránili. Policii se podařilo zastřelit dva ze tří vojáků a Onoda zůstal sám. Jeho paranoia se stupňovala.
Zvrat nastal až v roce 1974, kdy jej v džungli vypátral japonský cestovatel Norio Suzuki. Nějakou dobu si s ním povídal a vyzvěděl, co by jej přimělo uvěřit, že válka už dávno není. Odpověď byla jednoduchá. Poslechl by jedině rozkaz svého nadřízeného, kterým byl major Taniguči. Ten už v té době nebyl dávno u armády, živil se jako knihkupec. Ale ještě jednou na sebe uniformu oblékl a vydal svůj poslední rozkaz. Onoda poslušně rozkaz vykonal a jeho mise skončila. Vrátil se do Japonska, kde byl oslavován jako hrdina. Živil se například pořádáním kurzů na přežití v divočině. Zemřel v 91 letech na zápal plic.
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
