„Na kopečku v Libni vypíná se plynojem. Na dálku i zblízka činí úžasný dojem. Na kopečku vypíná se koule kulatá...“
Historie
Plynojemy odjakživa sloužily především k vyrovnávání rozdílů mezi výrobou a spotřebou plynu. V plynojemu se uskladňovaly přebytky vyrobeného plynu, aby pak mohly být využity ve špičkách, kdy výrobní kapacita plynárny nestačila.
Na začátku 20. století se používaly tři druhy plynojemů:
- plynojemy mokré s vodicí konstrukcí nebo vodicími spirálami,
- plynojemy suché způsobu M.A.N nebo Klönne,
- plynojemy tlakové.
Tlakový kulový plynojem na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století představoval světovou technickou novinku. První tlakový kulový plynojem na světě byl postaven v roce 1927. Navrhl a postavil ho Američan Georges Horton z Chicago Bridge and Iron Works. Plynojem nesl název „Hortonsphere“. Měl průměr 17,5 m a byl provozován pod přetlakem 0,422 MPa.
A již 3 roky poté, v říjnu roku 1930, Pražská obecní plynárna vypsala soutěž na dodávku kulového tlakového plynojemu v Libni. Důvodem výstavby nového libeňského plynojemu byl zejména razantně rostoucí průmysl Libně, Karlína, Holešovic a Vysočan, který již nestačila zásobovat nová plynárna v Michli (zprovozněná v roce 1927).
Doprava potrubím z Michle byla ve špičkových odběrech nedostatečná a tlakové ztráty značné. V Praze byly v té době dva plynovodní systémy. Zásobovací plynovody vysokotlaké (podle tehdejšího rozdělení tlaku) o přetlaku 7 až 15 kPa a distribuční plynovody nízkotlaké o přetlaku 0,75 kPa. Libeň, Vysočany a okolí byly zásobovány jediným vysokotlakým plynovodem, vedoucím z michelské plynárny přes Vršovice, Vinohrady, Žižkov a Karlín k regulační stanici na Balabence. Tlaková ztráta v této trase dosahovala až 6,5 kPa. K odstranění těchto nedostatků byl proto postaven první tlakový plynojem v Praze.
Soutěž na dodávku plynojemu vyhrálo Vítkovické horní a hutní těžařstvo, strojní zařízení dodala Českomoravská Kolben – Daněk a. s., a stavební práce a základy provedla firma Ing. Dr. Keclíka v Praze. Libeňský plynojem – první v Čechách a jeden z prvních kulových tlakových plynojemů na světě – byl uveden do provozu v červenci 1932 v Praze na kopci nad Palmovkou. Plynojem byl součástí Pražské obecní plynárny v Michli, sloužil k vyrovnání rozdílu mezi výrobou a spotřebou svítiplynu během dne a noci a významně posílil zásobování průmyslové Libně a Vysočan plynem.
Ing. Dr. Miloslav Havelka v závěru svého článku „První tlakový plynojem Pražské obecní plynárny“ v časopisu PLYN, číslo 7.–9.,1932 uvedl: „Přáli bychom si, aby spotřeba plynu v Praze tak stoupala, aby k tomuto prvému tlakovému plynojemu přibyly v blízké budoucnosti další.“
Technická data
Do libeňského plynojemu se jednostupňovým pístovým kompresorem, poháněným elektromotorem o výkonu 2.000 m³/h nasátého plynu, tlačil z michelské plynárny svítiplyn, který se potom regulátory tlaku rozváděl do libeňské a vysočanské plynovodní sítě. Plynojem se plnil v noci, od 23.00 do 5.00 hodin, vyprazdňování během dne i noci probíhalo automaticky. Zatímco vlastní plynojem byl postaven na kopci nad Palmovkou, příslušná čerpací a regulační stanice byla vybudována na severním úpatí kopce. Obě stavby spojovalo dvojité potrubí pro přivádění, respektive odvádění plynu, a také dlouhé schodiště pro technickou obsluhu. Plynojem měl průměr 20 metrů, objem 4.189 m³, užitečný obsah 12,6 tisíce m³ svítiplynu při vnitřním provozním přetlaku 0,3 MPa. Plynojem byl zhotoven z nýtovaných ocelových plátů o tloušťce 14 mm ze siemens-martinské plávkové oceli. „Koule“ stála na osmi dvojitých ocelových nohách, zapuštěných do betonových základů. Celková váha plynojemu dosáhla 270 tun. Plynojem byl natřen dvojitým krycím olejovým nátěrem a stříkán hliníkem k odrážení slunečních paprsků, aby se plyn nezahříval. Tehdejší cena tlakového plynojemu včetně základů byla 1,8 milionu Kč.
Jen 13 let v provozu
Slavnostní uvedení tlakového plynojemu do provozu proběhlo v červenci 1932. Podle původních plánů měla kolem Prahy vzniknout síť obdobných vyrovnávacích plynojemů, avšak tento záměr nebyl nikdy realizován.
Pro uskladňování plynu sloužil libeňský plynojem ale jen 13 let, do května 1945.
Při revolučních bojích byly průstřely poškozeny plynojemy v Michli, ve Vysočanech, a také tlakový kulový plynojem v Libni. Protiletadlový dělostřelecký granát na jižní straně plynojemu vytvořil díru o průměru přibližně 1/2 metru a uvnitř explodoval. Naštěstí byl plynojem tou dobou již téměř prázdný, a tak nedošlo k jeho výbuchu. Přesto trvalo mnoho hodin, než zbytky plynu vyhořely.
Libeňský plynojem byl po válce natrvalo vyřazen z provozu, o poškozený plynojem plynárny již neměly zájem a nikdy již nesloužil svému původnímu účelu. Jeho kapacita by stejně byla z hlediska dnešních potřeb zásobování plynem zanedbatelná. Funkci plynojemu nahradil postupně budovaný systém velkokapacitních vysokotlakých a středotlakých plynovodů.
Nové využití plynojemu
V roce 1947 navštívila delegace britských vědců tehdejší Letecký výzkumný ústav v Letňanech (dnes Výzkumný a zkušební letecký ústav, a.s. – VZLÚ). Z víceméně náhodné poznámky pronesené cestou do letňanského ústavu „to by byl hezký supersonický tunel“ vznikla myšlenka využít bývalého plynojemu jako podtlakového zásobníku pro aerodynamické zkoušky. Plynárna bezplatně libeňskou „kouli“ převedla na Letecký výzkumný ústav, který v 50. letech 20. století začal budovat laboratoř aerodynamiky vysokých rychlostí. Otvor po průstřelu byl zacelen, výtlak kompresoru se zaměnil za sání, vybudovala se hala pro zkušební tunel. Na jaře 1951 byla první vysokorychlostní laboratoř v Čechách i na Slovensku uvedena do provozu. I v současnosti je bývalý libeňský plynojem součástí Laboratoře aerodynamiky Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu.
Umělecký objekt
Třicátá a čtyřicátá léta 20. století představovala jeden z vrcholů slávy libeňského plynojemu. Zvláštní, jedinečný objekt v otevřené krajině v prostoru libeňské periférie se stal jasnou a zároveň nečekanou dominantou. Třpytivá ocelová koule
na nezastavěném kopci nad Libní vzbudila okamžitě pozornost jako objekt dokonalý z hlediska technického i estetického. Časopis „Žijeme 1932“ ji označil za „úplný novotvar, cosi, co přesahuje místní provinciální obzory“. Plynojem od počátku budil pozornost a zájem umělců – fotografů, malířů a výtvarníků. Své místo si našel i v literatuře – ve světě jistě není mnoho plynojemů zmiňovaných v poezii (Josef Škvorecký: Blues libeňského plynojemu). Nepřekvapí, že upoutal i libeňského „pábitele“ Bohumila Hrabala, plynojem v Libni je zmiňován dokonce i v jedné kramářské písni Vlasty Buriana.
Po válce se libeňská koule pro okolí stala záhadným a znepokojivým zdrojem silných zvukových vibrací, vznikajících při provozu aerodynamické laboratoře. Libeňský plynojem tak získal další smyslový rozměr – zvuk, a tak prošel vývojem od funkce přes znak k symbolu.
Libeňský plynojem i v současnosti tvoří charakteristickou dominantu Libně a je připomínkou slavné svítiplynové éry pražského plynárenství. Stále je nazýván plynojemem, přestože svoji původní funkci skladování plynu ztratil a již více než 70 let slouží jinému účelu. První náš tlakový plynojem připomíná věrně provedený model v Plynárenském muzeu, kde zájemci najdou i další historické dokumenty s ním související. V roce 2006 byl Národním památkovým ústavem vyhlášen kulturní památkou pod názvem „Bývalý plynojem Pražské obecní plynárny v Praze 8 – Libni“. Doufejme, že zůstane zachován i pro příští generace jako technická památka.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
