Víc front, víc potíží
V červnu roku 1941 vyrazili hoši z Wehrmachtu v rámci operace Barbarossa do Ruska a Třetí říše si tak doopravdy otevřela východní frontu na plno. To ještě Němci neměli tušení, že pro ně jejich spojenci z východu chystají překvapení v podobě bombardování Pearl Harbouru, čímž do války vpadne USA.
Takže už v zimě mezi čtyřicátým prvním a čtyřicátým druhým rokem se začal u Moskvy mýtus o neporazitelné Německé armádě pomalu rozpadat a konečný obrat na východní frontě znamenala koncem roku 1942 bitva o Stalingrad. Karta se otočila.
Do toho přihoďte celý Pacifik zmítaný válkou, problémy v severní Africe a zvěsti o tom, že Američané by možná dříve či později chtěli vstoupit do Evropy. A proto se Hitler na začátku roku 1943 rozhodl, že už bylo dost lenošení a teď do toho musí Třetí říše ale doopravdy šlápnout. 13. ledna tedy Goebbels vedl možná nejlepší projev své kariéry, kde z kapitulující 6. armády u Stalingradu udělal padlé hrdiny národa a ten samý den jeho vůdce vyhlásil totální mobilizaci. Totální nasazení, totální válku.
Prvním důležitým úkolem bylo doplnit vojáky na východní frontu, protože u Stalingradu přišla Třetí říše o osm set tisíc lidí. Kdo nejel vlakem na východ, musel do továrny. Byly vytvářeny všeobecné registry mužů od šestnácti do šestapadesáti a žen od sedmnácti do pětačtyřiceti, dokonce Hitlerova populární politka “šetření zasloužilých rodiček” musela být zrušena.
Zabereme, hejhou!
Z Protektorátu Čechy a Morava se ovšem vozili lidé na nucené práce do Německa už od jeho založení. Na podzim roku 1942 byli ale jmenováni generální zmocněnci pro nasazení lidí, koncem roku se proces legitimizoval a od ledna ‘43 se deportace lidí do Německa rozjela naplno.
V podstatě neexistoval nikdo, kdo by se nechtěl nuceným prací vyhnout, takže se lidé pod hrozbou pokut, vězení a koncentráků domlouvali s lékaři, simulovali nemoce a podobně.
Odhady říkají, že během války bylo nuceně nasazeno nějakých třináct milionů lidí, z toho šest set padesát tisíc Čechů a Moravanů. Obzvlášť po totální mobilizaci se nasazení pracující snažili sabotovat výrobky, které měli pro německou armádu vyrábět. Co nejporuchovější zbraně a vojenská technika byla cílem nucených pracantů.
Z lidí odvezených do německých továren se nevrátilo šest tisíc Čechů a dalších šedesát tisíc lidí zemřelo během dalších dvou let doma na následky hrozných podmínek, nemocí nebo bombardování.
Mobilizace kdykoli a kdekoli
Mobilizace samozřejmě nemusí nastat jenom v případě, kdy se celý svět zmítá v křečích války, mobilizovat může stát své občany i když se děje lokální konflikt, když je v ohrožení a v některých státech klidně jen tak.
V Česku například máme brannou povinnost v případě ohrožení státu. V takovém případě byste měli být předvedeni před komisi, která rozhodne, jestli můžete nějakým způsobem přispět obraně státu a jak. Experti se ale shodují, že by se Češi vyhýbali odvodům, stejně jako se vyhýbali povinné vojenské službě.
A nejsme s tímhle přístupem ve světě sami. Mladí jihokorejští muži například rádi tloustnou, aby překročili váhový limit pro vstup do armády, je jim prominuto a pak drží pár měsíců dietu.
U nás je samozřejmě povinná vojenská služba maličko kontroverzním tématem, protože spadla do trhliny, která vznikla rozdělením společnosti. Kavárna samozřejmě tvrdí, že není třeba odvádět nebohé chlapce pryč z domu a nechat je dva roky plazit se lesem, okamurovci zase křičí, že kdo nechce na vojnu, měl by skočit z mostu.
Je pravda, že povinná vojenská služba, zvlášť k jejímu konci v roce 2004, nebyla v Česku nějak tvrdá. V Izraeli například musí muž sloužit celé tři roky a žena dva, v Severní Koreji (samozřejmě) muž slouží celých jedenáct let a žena sedm.
Nejsou to ale jenom nebezpečné regiony a totalitní režimy, ani v Evropě není povinná vojenská služba v přípravě na případnou brannou povinnost nic zvláštního. Švýcarsko, Rakousko nebo Řecko vojnu mají, nedávno k nim přibyla Francie a celá Skandinávie klikuje v maskáčích taky. A upřímně, některým našim mužům by vštípení alespoň trošky řádu a smyslu pro povinnost rozhodně neuškodilo.